Paraskupina ANTIMONY

Závorka František	Srazil Stanislav	Jasínek Lubomír

Z knihy Jiřího Šolce Smrt přála statečným:

Úkoly skupiny ANTIMONY

    Úkolem skupiny ANTIMONY bylo obnovit přerušené spojení s Londýnem. Zpravodajský odbor MNO vycházel z předpokladu, že doma nadále existují ilegální skupiny UVOD, OSVO a SILVER A. ANTIMONY je měla nalézt a poskytnout jim pomoc. Šéf zpravodajského odboru plk. F. Moravec v té době nevěděl, že nic z toho již vlastně neexistuje. Padl škpt. V. Morávek i kpt. A. Bartoš. Jejich spolupracovníci byli pozatýkáni a uvězněni v Terezíně, kde čekali na výsledek stanného soudu. Právě v den, kdy ANTIMONY odstartovala k letu do Čech, byli všichni v Mauthausenu popraveni. Zatčen byl i prof. Ladislav Vaněk - JINDRA, vedoucí sokolské odbojové organizace, pro kterého vezla ANTIMONY nový šifrovací klíč a rádiovou stanici. Závorka se měl přes záchytné adresy dostat k rozhodující přepážce reprezentované knihařem Vojtíškem z Lázní Bělohradu. Odtud měla vést cesta k SILVERU A a ke kpt. Bartošovi.
    ANTIMONY se měla pokusit také navázat spojení s vedoucím politické organizace v domácím odboji s V. Krajinou, který vystupoval pod krycími jmény BUK nebo DUB.

Konspirativní plán skupiny ANTIMONY

    Každá ze skupin parašutistů, vyslaná za války na československé území se zvláštním posláním, se po přistání ocitala přece jen v prostředí nebezpečném a neznámém. V případe ANTIMONY uplynuly již tři roky od doby, kdy její příslušníci opustili vlast a odešli do zahraniční armády. Za tu dobu se zde mnohé změnilo. Především politicky, policejně, administrativně a bezpečnostně. Číhala na ně řada nebezpečí. Některá byla předvídána, o jiných se nevědělo. Aby se jim předešlo a parašutisté nebyli ohroženi, byl pro každou operaci zpracováván konspirativní plán.
    Představoval souhrn opatření, často velmi detailních, počínaje výběrem přistávacích ploch, přes záchytné adresy, vhodně volený oděv, falešné doklady, až po doporučený způsob postupu, jednání a chování v očekávaných i nepředvídaných situacích. Vycházel vždy z obsahu a charakteru úkolu, z informací, které měl zpravodajský odbor k dispozici, a možností vlastních i těch, které nabízeli Britové. Antimony dostala tři záchytné adresy:
    a) František Kulhánek, skladník Konzumního družstva, Nová hospoda v Nové Pace.
    b) Adolf Verner, řidič, zaměstnán pravděpodobně u Jana Šorfy ve Studenci.
    c) Jan Krůfa, majitel truhlářského závodu ve Studenci.
    S ohledem na tyto adresy byly zvoleny dvě doskokové plochy v prostoru Rožďalovice nedaleko Kopidlna. Do Nové Paky to měli parašutisté necelých 40 km, což obnášelo nejvýše dva noční pochody. Za předpokladu, že operace bude zahájena odletem z Anglie v 18,00 hod., měli parašutisté přistát na některé z ploch asi 30 minut po půlnoci. Operační let měl být maskován bombardovacím útokem na letiště v Pardubicích, při kterém bude svrženo několik pum na hangáry a pozemní cíle ostřelovány z palubních zbraní.
    Do akce byli parašutisté oděni do civilních obleků, slušné úrovně, nikoliv nejnovější módy, vše českého původu ze skladu čs. armády. Před poškozením při seskoku, přistání a ukrývání materiálu jej chránili kombinézou z maskovací celtoviny, gumovou přilbou či plátěnými přezůvkami až pod kolena. To vše, spolu s padáky a transportními kufry, měli zakopat na doskokové ploše. Pro přenos operačního materiálu o váze 8 kg na muže měl každý z nich tlumok německé výroby. Konspirativní plán předpokládal, že 48-72 hodin od přistání budou odkázáni jen na sebe. Pro tento případ dostali koncentrovanou stravu v podobě masových tablet, sucharů, čokolády, pemnikánu, sušeného ovoce, žvýkací gumy, kovové lahvičky s alkoholem, tablet Horlick k úpravě pitné vody. Každý parašutista dostal falešné doklady, které však měly sloužit jen pro první potřebu.
    Předpokládalo se, že jim domácí ilegální organizace opatří nové, "pravé",a pro ten případ měl každý dvě fotografie. ANTIMONY dostala do akce 41300 německých marek, což bylo skoro půl milionu protektorátních korun. Měly umožnit zaplacení všech služeb spojených s posláním, dále výdajů za pomoc, a za korupci. Byli varováni před zbytečným utrácením, které mohlo vzbudit nežádoucí pozornost. Jakmile se dostanou do péče domácí organizace, která převezme veškerou starost o jejich bezpečnost, stravování a úkryt, předají peníze jí. Muži na záchytných adresách patřili k dobrým známým npor.Václava Knotka, který byl důstojníkem šifrovací skupiny zpravodajského oddělení v Londýně a zároveň autorem konspirativního plánu akce. F. Kulhánek byl dokonce Knotkovým strýcem a tedy postavou ústřední. Aby se parašutisté dobře orientovali, připravil Knotek podrobný popis cesty k jednotlivým mužům v Nové Pace a ve Studenci. Na záchytných adresách měli parašutisté žádat spojení s Miloslavem Hákem, který je měl spojit s knihařem Vojtíškem v Lázních Bělohradě. To byla ona cesta, jež podle znalostí londýnských zpravodajců mela uvést ANTIMONY do středu domácí ilegální organizace a k cíli: k SILVERU A kpt. Alfréda Bartoše a OSVO prof. L. Vaňka-JIINDRY.
    Aby toto vše proběhlo bez komplikací, parašutisté doma získali důvěru a uvěřili jim, že jsou skutečně těmi, kteří přicházejí z Anglie, dostali od V. Knotka kapesník s monogramem, jejž vyšívala jeho tchýně, a dopis následujícího znění: "Zdravím srdečně. Posílám svého velmi dobrého přítele, který potřebuje pomoci a rady. Protože jsem nyní sám na dovolené a můj přítel potřebuje pomoc ihned, posílám ho, aniž bych se sám osobně dostavil. Abyste opravdu byli jisti, že doručitel tohoto listu je ve styku se mnou, dávám mu vlastní kapesník, jejž pozná Milouš nebo Zdenka. Také tento lístek je poznávacím znamením. Ještě jednou prosím, udělejte vše, co je možné. Děkuji a těším se na shledanou v krátkém čase. V. Knotek-moudro."
    Dále bylo smluveno, že po vysazení, bude každý večer ve čtvrthodince českého vysílání BBC zařazena poslední věta z poselství gen. Sergeje Ingra: "BUĎTE TRPĚLIVÍ A OSTRAŽITÍ. PRAHA ZASE ROZKVETE A V NOVÉM SVĚTE NOVÁ BUDE KRÁSNÁ ZEM."
    Technická výbava operační skupiny ANTIMONY byla pozoruhodná třemi úplnými rádiovými komplety A2, s bohatou zásobou krystalů, která měla umožnit výkonné spojení s VRÚ na několika frekvencích. Spojení musilo zůstat utajeno, proto vezla ANTIMONY tři šifrovací klíče. Pro sebe jeden obyčejný a jeden velitelský (pro přísně tajné depeše, který znal pouze velitel skupiny) a klíč "X" pro vedoucího sokolské organizace JINDRU, jemuž měl být předán současně s vysílačkou.
    Pro vlastní ochranu sloužily pistole COLT 0,32 se dvěma náhradními zásobníky a 25 náboji v kartonu a drogy. Byly trojího druhu: Dvě ampulky "B", která měla povzbuzující účinek proti únavě, vyčerpání a depresi. Jednu ampulku "K" s účinkem opačným, tedy uspávacím a sedativním. Konečně dvě tablety "L", což byl smrtící kyanid draselný, známý jako cyankáli: Jedna tableta byla v obalu skleněném, druhá v želatinovém. Obě měly sloužit jako poslední možnost, jak se vyhnout zajetí. Všechny drogy byly maskovány v krabičce od německých zápalek. Součástí výzbroje byl též nůž, hodinkový kompas,elektrická svítilna a velitel skupiny měl mapu.
    ANTIMONY též dopravovala poselství prezidenta Beneše a gen. Ingra, určená vedoucímu domácího odboje. Obě zprávy byly zvlášť, odděleny od sebe, napsány na cigaretovém papíře a zabaleny v oplatce, aby se v případě potřeby daly polknout. Vše bylo několikrát probráno, nacvičeno a vyzkoušeno. Materiál byl zabalen v přítomnosti parašutistů a stejně jako padáky připraven pro vysazení.

Seskok

    V sobotu 24. října 1942 v 18,42 odstartovala skupina ANTIMONY z Anglie. Celkem bez problémů dorazil Halifax pilotovaný podporučíkem Leem Andrlem nad první doskokovou plochu, ale navigátorovi se nezdála vhodnou a tak navedl pilota na druhou. Ve 23,07 byla ANTIMONY vysazena z výšky asi 400 stop v pořadí: Závorka, Jasínek,Srazil. Letoun opouštěli rychle a bez zaváhání. Všechny tři padáky se otevřely. Letoun pokračoval dál nad Pardubice, kde provedl bombardovací útok na tamní letiště. V pěti náletech shodil šest tříštivých pum na hangáry a vojenské ubikace a postřeloval letouny na stojánce. Sám měl hodně štěstí, protože dostal pět zásahů, ale šťastně se vrátil po téměř jedenáctihodinovém letu zpět do Anglie.
    ANTIMONY na tom nebyla po přistání o mnoho lépe. Parašutisté přistáli zhruba 4 km mimo stanovenou plochu, v prostoru LIBÁŇ, východně ZÁMOSTÍ, jižně TÝNEC, západně NEČAS, což její přesun na záchytné adresy z hlediska délky pochodu nijak neohrožovalo. V této skutečnosti také nespočívala podstata jejích pozdějších problémů. Tu musíme hledat jinde: ve všeobecné situaci, ve stavu domácího odboje a ve schopnosti německých bezpečnostních orgánů jej zničit.
    Ze zvláštních operací, podniknutých od roku 1941 čs. zahraniční armádou na pomoc domácímu odboji, byla ANTIMONY v pořadí třináctou. Tohle číslo většinou spojujeme s tím, že nás opouští štěstí. Zajisté tomu u ANTIMONY nebylo z tohoto důvodu, ale třinácté místo zase tak bezvýznamné nebylo. V souvislosti s většinou těch předešlých se německé bezpečnostní složky mnohé dozvěděly a mnohému naučily. Zkušenost sice získávala i československá strana, protože však neměla dostatek vyčerpávajících informací, dopracovávala se k nim mnohem obtížněji.
    ANTIMONY neměla na podzim 1942 výhodu momentu překvapení. V jejím případě již bylo gestapo dobře připraveno a nenechalo se zaskočit. Koncem léta 1942 zřídilo v Praze specializované oddělení pro boj proti parašutistům, IV-2, které do své taktiky vstřebalo zkušenosti jiných institucí tohoto druhu z celé Německem okupované Evropy, protože taktika a metodika zvláštních operací jak ze strany Velké Británie, tak SSSR byla vždy v podstatě stejná, nebo velmi podobná. V novém oddělení soustředilo pod řízením komisare Willi Leimera své nejzkušenější konfidenty, vypracovalo taktiku boje, pořídilo kartotéku parašutistů ze zahraničí. Ve Svatobořicích pak internovalo jejich rodiče a sourozence, aby je po vysazení zbavilo poslední naděje na pomoc občas jinde odmítanou a současně tím vytvářelo důležitý prostředek psychologického nátlaku pro případ jejich zajetí.
    Největším úspěchem gestapa v boji proti českému odboji bylo to, že se mu podařilo přerušit jeho spojení se zahraniční vládou. Poprvé od počátku války se tak ocitla domácí fronta v izolaci od svého zahraničního centra. Gestapo logicky a správně usoudilo, že se tento stav pokusí čs. zpravodajská služba změnit opět ve svůj prospěch a že tedy parašutisté přijít musí.
    Pro gestapo již také nebylo tajemstvím, že speciální lety s parašutisty jsou prováděny od podzimu do jara, v době dlouhých nocí. Po atentátu na Heydricha předpokládalo, že do Čech budou vyslány další útočné skupiny s podobným posláním proti K. H. Frankovi, gen. SS Kurtu Daluegemu a jiným představitelům německé okupační správy. Po masových popravách stanného práva, po Lidicích a Ležákách zde přece byly morální důvody k jejich pokračování.
    Zpravodajský odbor MNO v Londýně teroristické akce ze svého programu sice nevypustil, ale v praxi byl nucen přece jen tuto aktivitu potlačit. Důvodem byly vnitropolitické poměry v Čechách a na Moravě, těžké následky represí pro civilní obyvatelstvo a též ohled na stanovisko Britů (bylo velmi zdrženlivé až odmítavé). Přednost měly zatím dostát pouze zpravodajské a spojovací operace. O tom ovšem gestapo nevědělo. a na jeho straně převládala obava z dalších atentátů.
    Také pokus zastřít operační let ANTIMONY bombardovacím útokem na pardubické letiště nevyšel tak docela podle představ čs. zpravodajské služby. Hlásná služba německé protiletadlové obrany se střediskem v Dlouhé ulici v Praze dokázala zjistit a sledovat všechny lety ojedinělých letadel. Z jejich manévru, výšky letu, rychlosti a celkového chování letounu usuzovala na pravý důvod a cíl. V případe halifaxu poručíka Andrleho zaregistrovala jeho podivný manévr v nízké výšce nad prostorem Rožďalovice, z čehož usoudila na možnost, že právě zde mohlo dojít k vysazení parašutistů. Tak alespoň bylo hlášení vyhodnoceno na protiparašutistickém oddělení pražského gestapa.
    Podezření zesílilo poté, co došla zpráva četnictva, že byl v této lokalitě nalezen padák. Parašutisté ANTIMONY přece jen nedodrželi všechny pečlivě nacvičené zásady a úkony po přistání. Zatím co Závorka s Jasínkem své padáky a nepoužitelné kombinézy zakopali hluboko do země; čet. Srazil tak neučinil. Přistálo kus dál a jeho zraněný kotník se opět bolestivě ozval. Protože krompáče a lopatky zůstaly v zásobnících jeho partnerů a nechtěl ztrácet drahocenný čas jejich hledáním, ukryl padák s další výstrojí v nedalekém kanále propustě pod lesní cestou. Když později Závorku s Jasínkem nalezl a hlásil ukrytí materiálu, usoudili, že jeho provizorní řešení je dostačující a dali přednost rychlému opuštění plochy před opětným kopáním a nalezením jiného úkrytu. 25. říjen 1942 připadl na neděli a doskokový prostor ANTIMONY se stal místem loveckého honu na zajíce a bažanty, při němž byl honícími psy vystaven a nalezen Srazilův padák, gumová přilba, kombinéza a přezůvky. Po ohlášení četnictvu byl nález zajištěn a předán gestapu, které v něm bezpečně zjistilo materiál, používaný parašutisty z Anglie. Následné pátrání sice jiné poznatky nepřineslo, ale dosavadní předpoklad změnilo v jistotu, že zde přistál minimálně jeden parašutista, spíše však početnější skupina.

Antimony na Novopacku

    Od příchodu parašutistů do Nové Paky se mužem číslo jedna stal František Kulhánek. Sám nemohl zajistit všechno a tak se obracel na důvěrné známé, které musel částečně zasvětit do věcí, jež měly zůstat utajeny. Ale závažná sdělení na druhé straně přesvědčovala o naléhavosti jeho požadavku a vyvolávala pocit odpovědnosti za vojáky, vyslané do vlasti československou vládou a prezidentem Benešem. F. Kulhánek se proto obracel a hledal pomoc u známých ze zaměstnání, Sokola, z řad českobratrských souvěrců a na své příbuzné.
    Prvním ze zasvěcených byl jeho spoluzaměstnanec František Moravec a činovník Sokola Jaroslav Prajzler, který byl v odboji od začátku a dokonce měl za sebou zkušenost gestapáckého vězení, z něhož se před půl druhým rokem vrátil.Z těchto důvodů nebylo bezpečné ukrývat parašutisty u něho. Mohl být přece sledován a náhodně prověřován. Přesto však pomoc neodmítal. Ujal se další iniciativy a hledal pomoc ve svém okolí. Zasvětil do věci částečně místního tajemníka Národního souručenství Josefa Kubíčka, od něhož vedla výzva k učiteli Josefu Tůmovi. Byl sice ze Staré Paky, ale v Nové Pace pracoval jako tajemník okresního školního inspektora. J. Kubíček se též obrátil na Miladu Zívrovou, sociální pracovníci místní protituberkulózní poradny. Sídlila ve vilce nedaleko nádraží a nabízela možnost úkrytu, ovšem jen v noci. Ve dne zde bylo příliš živo a ordinace přeplněna nemocnými. Pro spolupráci byl získán též obchodník Antonín Sedlák. Se svým automobilem hned od počátku prokázal cenné služby, když přivezl z lesního úkrytu S. Srazila a umožnil, aby ANTIMONY byla opět pohromadě. Další úkryt obstaral učitel Tůma u Josefy Drašarové. Tak po prvních dvou dnech strávených u Kulhánků se muži z ANTIMONY rozešli do tří různých úkrytů. Ale během dvou dnů se muselo hledat nové řešení. Byl totiž znovu zatčen Prajzler. Později se ukázalo,že to nemá žádnou souvislost s parašutisty, ale rozčílení a nervozita z nejistoty padala na všechny. V noci se proto parašutisté vrátili zpět ke Kulhánkům a odtud se na jízdních kolech přesunuli do Čisté ke Grofům. Ani zde nebylo bezpečno. F. Grofovou před několika týdny zatkli a odvezli k internaci do Svatobořic, právě tak jako Zdenu Knotkovou, manželku V. Knotka a sestru Miloslava Háka ze Studence.
    Nakonec se v této rodině příbuzenský vztah ukázal, vedle vlasteneckého odhodlání, jako silný motiv k poskytnutí pomoci parašutistům. Ale všichni zainteresovaní cítili, že tohle provizorium nikomu nevyhovuje a tím pravým bezpečím, nezbytným ke klidu pro konspirativní činnost. Nemohli se denně stěhovat, museli též plnit své poslání. Neustálé přemísťování z jednoho bytu do druhého nikomu neprospívalo a hlavně jím byli do blízkosti parašutistů přiváděni další noví lidé. Okruh zasvěcených se rozrůstal. Nakonec tedy zakotvili u Miloslava Háka ve Studenci č. 166. Byl Knotkovým švagrem a synovcem F. Kulhánka. Teprve zde nalezli trochu klidu a začali se v podmínkách pro plnění svého hlavního poslání blíže orientovat.
    Npor.F.Závorka žádal spojení na knihaře Vojtíška v Lázních Bělohradě. Od Nové Paky je to nedaleko a pro jeho nové přátele nebylo těžké zjistit, že tohle spojení je ztraceno. V malém městečku, kde se všichni znali, měli lidé ještě v čerstvé paměti, jak před půl rokem byla celá Vojtíškova rodina zatčena, odvezena neznámo kam a její majetek rozkraden gestapem, včetně zařízené tiskařské dílny, která byla odeslána do Terezína. Ve dnech, kdy po nich dala ANTIMONY pátrat, již nikdo z nich nežil. Zemřeli na popravišti v Mauthausenu právě to odpoledne, kdy se ANTIMONY v Chicheley Hall připravovala ke startu. Zprávy z Bělohradu stavěly F. Závorku před nečekanou situaci, neboť tím vlastně padla v Londýně vypracovaná cesta k vedení domácího odboje. Zůstala sice naděje, že kpt. A. Bartoš se dosud někde ukrývá, stejně jako Jindra-VANĚK a BUK, ale ztráta bělohradské přepážky znamenala začít hledat. Přes koho, kde a jak? Usoudili, že v Praze a v Pardubicích, kde se tito lidé před půl rokem pohybovali. V nové situaci, na počátku listopadu 1942, ještě ANTIMONY neměla svoji vlastní zpravodajskou a pátrací síť.Pomoc mohli poskytnout pouze jejich novopačtí přátelé.

Antimony a KSČ

    Přes Františka Kulhánka, který stále zůstával nejvíce zasvěceným důvěrníkem ANTIMONY a uschovával jí ve svém skladě všechny tři vysílací stanice a celou finanční hotovost, byly podniknuty pokusy o vysunutí tykadel z Novopacka. První kontakt byl učiněn směrem ku Praze přes jeho bratra Josefa Kulhánka. Bydlel v Nové Pace čp. 880, ale pracoval ve Volmanových závodech v Čelákovicích u Prahy jako zámečník. Našel si zde práci, aby se vyhnul totálnímu nasazení v Německu. Jezdíval na neděli domů, do Nové Paky, a zde se počátkem listopadu 1942 dozvěděl od svého bratra, že se u něho skrývají tři českoslovenští vojáci-parašutisté, kteří hledají spojení s vedením domácího odboje, mají pro ně důležité poselství a vzkazy z Londýna a jsou též vybaveni vysílačkou. Důvěra za důvěru a tak se J. Kulhánek svému bratru odměnil sdělením, že zná v Čelákovicích lidi, kteří by žádané spojení mohli zprostředkovat.
    J. Kulhánek byl členem ilegální buňky KSČ ve Volmanových závodech v Čelákovicích u Prahy. Po svém návratu sdělil zprávu o parašutistech v Nové Pace Aloisi Obrlíkovi, s nímž pracoval. Ten informoval vedoucího závodní buňky Viléma Janečka, který byl ve spojení s funkcionářem krajského ilegálního vedení KSČ Ferdinandem Sommerem, krycím jménem VRBA, a docházel do jeho bytu ve Školní ulici 7 v Praze-Braníku pro pokyny. Na nejbližší schůzce, za přítomnosti dalšího vedoucího závodní buňky KSČ z Avie v Letňanech, Romana Prouzy, alias ERBENA, naznačil V. Janeček možnost využít vzniklé situace pro potřeby vlastní organizace. Prouzou pak byla zpráva jako naléhavá předána jistému PROKOPOVI, vedoucímu pražské organizace KSČ. Žil v hluboké ilegalitě a jeho skutečné jméno není známo.
    Do plánu krajské ilegální organizace KSČ na využití parašutistů ANTIMONY bylo dále, mimo dříve jmenované zasvěceno několik dalších osob: Josef Pitra, Václav Pinc, krycím jménem HORA, Josef Martinovský, Vilém Hejnal a Oldřich Müller. Poslední tři jmenovaní žili v Rakovníku, právě jako Vilém Janeček, krycím jménem VOTIL. Postupně pak byli přibráni též Josef Paulů, strojní zámečník z Čelákovic a Miloslav Rudis, pocházející ze Staré Paky, ale žijící též v Čelákovicích.
    Ferdinand Sommer s pomocí J. Kulhánka zajel do Nové Paky, kde se sešel s F. Kulhánkem a nakonec s velitelem ANTIMONY npor. F. Závorkou, jemuž se představil heslem NEŠŤASTNÝ ŠAFÁŘůV DVOREČEK. Jeho tehdejší postup vůči parašutistům nese stopy politického egoismu a snad i osobního prospěchu. Závorkovi, který naléhavě hledal spojení k adresám z Londýna, nasliboval modré z nebes. Představil se mu jako pracovník odbojového ústředí. Slíbil zařídit spojení s A. Bartošem, o němž prohlásil, že jej osobně zná, a nabídl zřízení vysílacího místa v Praze. Závorka mu uvěřil a poskytnul mu na tyto výlohy 5000 RM Domluvili se, že komunisti převezmou jednu z vysílacích stanic pro A. Bartoše, pro kterou přijel do Nové Paky Josef Pitra a odvezl ji do Čelákovic k V. Janečkovi.
    Všechna tato setkání a jednání s nimi spojená probíhala v konspirativních podmínkách, osobním stykem, důvěrnou korespondencí a tak není divu, že vyžadovala čas a skrývala v sobě různá úskalí. Parašutisté byli z Nové Paky vzdáleni a pohybovali se v různých úkrytech od Studence přes Novou Paku do Staré Paky, kde se Závorka, střídavě se Srazilem, ukrýval u učitele Františka Portycha a cukráře Šourka. V těchto složitých poměrech, kdy vzkazy byly předávány ústně, nebylo jednoduché rychle a včas se dostavit tam, kde to situace vyžadovala. Právě těchto poměrů zneužili ilegalisté z Čelákovic a Prahy k rozehrání dalšího kola svého politického egoismu. Zmíněné události se odehrávaly v polovině listopadu 1942. Asi po čtrnácti dnech přijel do Nové Paky J. Pitra znovu, ohlásit předem spojku z Prahy pro jednání se Závorkou. Měla převzít poselství dr. Beneše a gen. Ingra pro vedení odboje. Spojka však nepřijela a tak Závorka, obávaje se nebezpečí z prodlení, předal obě poselství Pitrovi.
    Při všech těchto událostech se zjistilo, že ve stanici,odeslané do Čelákovic, jsou uschovány krystaly pro Jasínkovu vysílačku. Proto se rozjel Jasínek se Srazilem do Čelákovic. Když přijeli do tamního bytu J. Kulhánka, byli předáni V. Janečkovi a od něho F. Sommerovi. Ten se svými společníky oba parašutisty rozdělil. Srazila poslal zpět do Nové Paky a Jasínka chtěl využít pro radiové spojení s. Moskvou. Vysílačka již v Čelákovicích nebyla. Podařilo se ji přemístit k Vilému Hejnalovi do Rakovníka a tak F. Sommer ukryl na jeden den Jasínka u obuvníka Josefa Vančury v Praze 8, Drahobejlova 45, a pak jej poslal do Rakovníka. V Praze jej převzal Oldřich Müller a ve spolupráci s Josefem Martinovským jej ubytoval u V. Hejnala v Rakovníku.
    Radista Jasínek se zde zdržoval od 20. listopadu do 7. prosince 1942. Navázal odtud první rádiové spojení s Londýnem, v němž ohlásil nalezení V. Krajiny. Údajně se pokoušel na žádost Hejnalovi navázat též radiové spojení s Moskvou, ale pochopitelně neuspěl, protože bez znalosti příslušných vysílacích časů, volacích znaků a hlavně frekvencí byly podobné pokusy jen zbožným přáním. Žádal navrácení vysílací stanice i poselství, ale když mu bylo obojí pod různými záminkami odpíráno, vyjmul krystaly, čímž vyřadil stanici z provozu, a vrátil se do Nové Paky.
    Mezitím vylákal za nepřítomnosti parašutistů v Nové Pace V. Janeček další rádiovou stanici a další peníze. Pod záminkou, že první stanice musí do opravy a Jasínek potřebuje další, poslal za F. Kulhánkem M. Rudise, který odtud přivezl druhou stanici a dalších 8500 RM.Znovu byl vyslán do Čelákovic a Prahy S. Srazil, aby přivezl stanice i poselství zpět. Nepochodil. Žádal konkrétní zprávy o pobytu A. Bartoše a uváděl, že by se měl zdržovat v okolí Pardubic. Proto jej odvezl Pinc-HORA k Filipu Žabovi do Kozlova ti Litomyšle a odtud se po dvou dnech dostal k techniku Hamáčkovi do Pardubic. Bydlel zde osm dnů a dozvěděl se zprávy o rozsáhlém zatýkání v tomto městě před půl rokem i o tom, že se na ulici zastřelil nějaký parašutista. Pochopil, že byl vyslán na falešnou stopu, a vrátil se zpět do Nové Paky.

Antimony a Krajina

    Přítomnost parašutistů a zprávy o tom, že jej hledají, doc. Krajinu spíše zneklidňovala. Nad výhradami a obavami z následků nakonec převážila zvědavost na obsah londýnských poselství a tak se vydal na cestu do Lomnice n. P. Před nádražím se K. Hlaváček sešel s učitelem J. Tůmou a npor. F. Závorkou, který byl představen jako SOKOL. V. Krajina sledoval tříčlennou skupinu z povzdálí a teprve cestou do bytu drogisty Škopka se k ní přidal a v rozhovoru se Závorkou nabyl jistoty, že jsou to skuteční vojenští parašutisté z Anglie a ne obávaní provokatéři. Ve Škopkově laboratoři pak schůzka vyvrcholila dohodou o vzájemné spolupráci, o využití vysílací stanice BARBORA k opětnému předávání Krajinových zpráv do Londýna, což si ovšem vyžádalo nové rozmístění úkrytu pro parašutisty.
    Pocit úspěchu ze společného setkání byl tehdy větší na straně velitele ANTIMONY. Nalezením BUKA splnil část svého úkolu, sice nesmírně obtížnou, téměř nepředstavitelnou, ale přece jen tu menší, protože nemohl Krajinovi předat ani dopisy od dr. Beneše a gen. Ingra, ani jednu ze svých radiových stanic, jak měl z Londýna nařízeno. Obě záložní stanice ANTIMONY i obě Poselství byly mimo jeho dosah, v rukou komunistické ilegální organizace v Čelákovicích, která je předala dál do Rakovníka a do Prahy, takže zůstaly jenom finanční prostředky a jediná stanice BARBORA, která nebyla v nejlepším technickém stavu. Proto bylo dohodnuto, že se V. Krajina znovu setká s celou skupinou ANTIMONY opět v Lomnici n. P., tentokrát na náměstí, aby parašutisty osobně poznal. Po této schůzce přijal řešení, podle kterého velitel skupiny npor. F. Závorka a telegrafista svob. L. Jasínek -ČÁRKA se přesunou z Novopacka blíže Krajinově skrýši, prozatím do chaty lomnického továrníka Josefa Mizery v Černé rokli. Jasínek se pak přesune do okolí Železného Brodu a Stanislav Srazil, který neudělal na Krajinu dobrý dojem, zůstane zatím na Novopacku.
    Přes všechno, co bylo dohodnuto a podařilo se vykonat, V. Krajina spokojen nebyl. Cítil se nyní bezprostředně ohrožen, hlavně proto, že jeho ubytovatel Hlaváček se vlastní iniciativou ocitl až příliš hluboko v konspiračních spojích, že je napojen na učitele Tůmu a skladníka Kulhánka, což považoval za předzvěst katastrofy. K. Hlaváčkovi to také sdělil.

Prozrazení

    Z ilegálních pracovníků, kteří přišli do styku s parašutisty ANTIMONY a byli informováni o jejich úkrytech na Novopacku, byl jako první zatčen Jaroslav Prajzler. K tomu došlo již 28.října 1942, tedy bezprostředně po příchodu parašutistů do Nové Paky. 9. prosince téhož roku byl zatčen Roman Prouza-ERBEN. Patřil ke skupině komunistického odboje, která se dostala s Antimony do styku a byl dosti podrobně informován. Zmíněná zatčení mohou svádět k domněnce , že se touto cestou gestapu dostalo zpráv o pobytu parašutistů na Novopacku. Komisar W. Leimer ve zprávě o zničení ANTIMONY hlásil, že jejich přítomnost byla zjištěna zpravodajskou činností.
    Dnes obecně víme, že se tak stalo zásluhou konfidenta. Rotný Karel Čurda se stal oním Mrvou z let druhého odboje. Patřil k sabotážní skupině parašutistů OUT DISTANCE, vyslané na jaře 1942 zpravodajským odborem MNO v Londýně do Čech, aby zde s pomocí speciálního rádiového majáku EUREKA zajistila operaci britské SOE CANONBURY. Jejím cílem bylo navedení svazu anglického bombardovacího letectva na Škodovy závody v Plzni. Bohužel tento přístroj, který měl jako první dostat český domácí odboj k dispozici, byl ztracen při přistání u Ořechova v noci z 27. na 28. března 1942 společně s náhradní vysílací stanicí. Karel Čurda, tehdy podle falešných dokladů Karel VRBAS, se jako první na výzvu velitele npor. Adolfa Opálky v podobě inzerátu v novinách dostavil do Lázní Bělohradu ke knihaři Janu Vojtíškovi a odtud do Pardubic ke kpt. A. Bartošovi, veliteli SILVERU A. Odtud byl poslán do Prahy, kde vyčkal svého velitele a zúčastnil se společně s ním, rtm. J. Gabčíkem a rtm. J. Kubišem příprav k bombardování Škodovky v Plzni. U svého švagra v Kolíně se ukrýval v době atentátu na Heydricha. To ještě spěchal za svým velitelem do Prahy a skryt ve světlíku u rodiny Bauzových v Nuslích přečkal jednu z domovních prohlídek, které v době druhého stanného práva v Praze neustávaly. Odjel se souhlasem svého velitele ke své matce do Nové Hlíny jižních Cechách. Tam se dozvěděl o tragédii Lidic, našel v seznamech popravených příbuzné známých parašutistů, ale také výzvu gestapa, že bude omilostněn a desetimiliónovou odměnou obdarován každý, kdo přispěje k odhalení útočníků na říšského protektora v Praze. Jsme nakloněni věřit tomu, že mu nešlo o ty peníze, ale o život svůj, své matky a sestry, jejichž nářkům, obavám a snad i výčitkám podlehl. 13. června 1942 poslal anonymní udání na četnickou stanici v Benešově, v němž označil Gabčíka a Kubiše za pachatele atentátu a hnán obavami z prodlení se rozjel do Prahy, aby se v Petschkově paláci 16. června 1942 udal. Protože okamžitě a bez váhání označil z několika předložených aktovek tu správnou, která byla nalezena na místě atentátu, byl vyslechnut a prozradil takové informace, které umožnily gestapu proniknout do dosud uzavřeného okruhu SILVERU A. Okamžitá rozsáhlá zatýkání a tvrdé výslechy nakonec přivedly gestapo před kryptu chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, kde se ukrývalo sedm parašutistů, mezi nimi Gabčík s Kubišem. V nerovném boji zde 18. června 1942 všichni padli vlastní rukou. K. Čurda, již v roli zrádce, se ještě pokoušel před tím přesvědčit své kamarády,aby se vzdali, a potom pomáhal jejich vynesená těla na chodníku před kostelem identifikovat.
    Jidášská odměna byla značná. Z rukou gestapa se mu dostalo milosti pro sebe i své příbuzné, pětimiliónového konta v německé kreditní bance v Praze, nových dokladů na jméno JERHOT a role konfidenta.
    Součástí taktiky boje Leimerova referátu se stala občasná kontrola a prověrka osob na adresách, které dostávali parašutisté v Anglii. V případě ANTIMONY šlo o npor. V. Knotka,který dal k dispozici pro OUT DISTANCE adresu svého přítele, učitele Josefa Lánského ze Studence u Jilemnice.Čurda tuto adresu znal a předal ji gestapu, které pátralo po parašutistech, o nichž vědělo, že zde byli v letech 1941 a 1942 vysazeni a někde se ukrývají. V té době jich unikalo ještě sedm.
    Logickou úvahou došlo gestapo k předpokladu, že v této blízkosti by mohly být zachyceny stopy parašutistů, kteří budou hledat úkryt a pomoc. Vytypován byl Miloslav Hák, Knotkův švagr, bydlící též ve Studenci. Později se potvrdilo, že tento předpoklad byl naprosto přesný.
    A tak se 2. listopadu 1942 objevil ve Studenci J. Nachtman, vydávající se za por. Šulce z Prahy. Přijel v doprovodu Boženy Galikové, roz. Knotkové, se kterou se náhodně seznámil ve vlaku. Vyptával se na Knotkovu rodinu. Zanedlouho se u Miloslava Háka ohlásil Karel Čurda. Představil se vlastním jménem, řekl že je parašutistou a je sem poslán npor. Knotkem z Anglie, od něhož dostal Hákovu adresu pro případ nouze. Po atentátu ztratil spojení se svou skupinou a nemá žádné instrukce ani prostředky pro další činnost. M. Hák byl nedůvěřivý a pod nějakou záminkou odešel do stodoly, kde se ukrývali parašutisté z ANTIMONY a informoval je o návštěvě. Nenechali se ze svého úkrytu vylákat, natolik byli obezřetní, ale doporučili Hákovi aby jej neodmítl a pomoc poskytl, protože jej znali z Anglie a věděli, že byl vysazen. M. Hák tedy Čurdu požádal o adresu. Dostal hned dvě: pedikérský salón M. Šáry v Praze a. Čurdova švagra v Kolíně. Z Hákova chování získalo gestapo novou naději. Neudal Čurdu na policii a slíbil pomoc. Za několik dnů dostal M. Hák dopis, v němž Čurda naléhavě žádalo úkryt, byť přechodný, že jeho situace je neudržitelná a musí z Prahy na nějaký čas odejít. M. Hák jej ponechal bez odpovědi. Stále měl pocit, že je zde něco v nepořádku. Nakonec přijel osobně J. Nachtman v roli poručíka Šulce a žádal pomoc pro Čurdu.. Apeloval na vlasteneckou povinnost Hákovu a ten nakonec, podporován z druhé strany výčitkami parašutistů ANTIMONY, souhlasil. Tak se Karel Čurda objevil znovu u Háků ve Studenci v doprovodu Nachtmanově. Ten se zdržel přes noc a až do rána všichni rozmlouvali o situaci. Po jeho odjezdu Čurda zůstal a M. Hák jej ukryl u Bernarda Petříka ve stejném domě, v kterém bydlel sám.

Škola ve Veselé

    V časných dopoledních hodinách byla škola ve Veselé obklíčena zatýkacím komandem pražského gestapa. Leimer se Schnablem vstoupili do Hlaváčkova bytu a když zjistili, že je ve školní třídě, odešli za ním a po krátkém výslechu na místě, při němž žádali, aby vydal parašutistu, kterého ukrývají, jej zatkli. K. Hlaváček se ohrazoval, tvrdil, že u sebe žádného parašutistu nepřechovává a že musí jít o nějaký omyl. Dovolili mu tedy, aby se vrátil do bytu, oblékl se na cestu a rozloučil se ženou. Vedli jej pešky do Lomnice nad Popelkou, kde čekal přistaven Leimerův vlak. Hlaváček je v Lomnici zavedl ke svému známému stejného jména, předstíraje snahu vysvětlit nedorozumění. …Gestapo nemělo tušení, že hned vedle třídy, v níž zatýkalo K. Hlaváčka, se ukrývá poslední představitel ÚVOD a dlouho hledaný V. Krajina. Z profesionální zásady ponechal Leimer v Hlaváčkově bytě dva ze svých mužů, Karla Schnabla a Huberta Sybena. Zvláště první z nich musel být později značně rozmrzen tím, jak byl oklamán paní řídící Hlaváčkovou. Zachovala neuvěřitelný klid a rozvahu a jejím přičiněním všichni tři, tj. B. Vlčková, učitel K. Čurda i V. Krajina, uprchli gestapu doslova před nosem.
    V. Krajina o tom po válce vypověděl:
    "15. ledna 1943 jsem byl probuzen ráno sdělením, že gestapo je ve Veselé, že škola je obklíčena gestapáky, že Hlaváček byl zatčen ve třídě a po asi dvouhodinové prohlídce školy také odveden. V této době jsme nemohli učiniti pokus o útek, neboť to bylo nemožné. Gestapo nic podezřelého ve škole nezjistilo, zanechalo v bytě u Hlaváčků dva gestapáky a ostatní s Hlaváčkem odešli, myslím, že do Lomnice nad Popelkou. Dala nám aviso pí. Hlaváčková. Vstrčila nám z kuchyně dva lístky, prvý Gestapo je zde a druhý, Karla již odvedli.
    V úkrytu, který jsme tam měli zbudovaný, jsme měli železná kamna, která byla rozpálená, poněvadž jsme topili a stejně tak ve třídě byla druhá železná kamna, také rozpálená. Část materiálu, který jsem měl u sebe jsem spálil v kamnech ve třídě a část materiálu jsem dal také do rozpálených kamen v našem úkrytu. Pomáhal mi Čurda. Byli jsme připraveni na všechno a poněvadž jsme dostali zprávu, že většina gestapáků s Hlaváčkem odešla, domnívali jsme se že je nutno vzdálit se co nejrychleji, neboť jsme nemohli vědět, kdy se gestapo zase vrátí.
    Sešli jsme z prvního poschodí do přízemí (bylo asi 10 hodin, jasný den, plno sněhu, takže stopy byly viditelné), vyzval jsem Čurdu s pí. Vlčkovou, aby počkali a sledovali, co se bude dít, když se pokusím o útěk. Vyšel jsem z hlavních školních dveří, které nejsou společné se vchodem do bytu řídícího učitele Hlaváčka (vchod do bytu je jinde) a šel jsem šikmo po poli směrem na silnici vedoucí z Veselé do Rovenska, a to tak, že jsem byl snadno ze všech stran postřehnutelný (gestapáci seděli v kuchyni u okna a poněvadž nepředpokládali, že by tam mohl ještě někdo být a odcházet, bavili se a nedávali pozor).Také montér Kalenský hned mne spatřil a poblíže silnice z Veselé do Rovenska očekával. Poněvadž se můj útěk přes pole zdařil, následovali mě pí. Vlčková s odborným učitelem Čurdou a šli v těchže stopách, které jsem ve sněhu před tím vyznačil.
    Na silnici vedoucí z Veselé do Rovenska jsem na ně počkal. Kalenskému jsem několika slovy sdělil situaci, vzkázal jsem po něm pí. Hlaváčkové, že jsme uprchli, a žádal jsem, aby stopy po nás zahladil. Kalenský pak prý vzal lyže a skutečně jimi vyhladil všechny naše stopy.
    Mezitím jsme prchali do Rovenska. Zamířili jsme tam úmyslně, třebaže jsem věděl, že tato cesta je vlastně nejnebezpečnější. Šlo mi o to, abych ihned varoval parašutisty. Nikdy jsem před tím nebyl u Josefa Lukeše (má být Emila Lukeše. J. Š.) a také jsem ho do té doby osobně neznal. Znal jsem jeho jméno, věděl jsem, kde asi útulek parašutistů je, ale také jsem nemohl vědět, zda parašutisté nepadli do rukou gestapa dříve než Hlaváček a zda ve skutečnosti na Hlaváčka nepřišla gestapo až v druhé řadě. Tím odůvodňuji, proč jsem nepokládal za rozumné jíti přímo za parašutisty, nýbrž vyhledal jsem v Rovensku odborného učitele Náhlovského. Bylo to právě asi v poledne, kdy šli ze školy děti na polední přestávku. Náhlovský, kterého jsem do té doby znal jen podle jména, mi sdělil, že již ví, že Hlaváček byl zatčen, že parašutisté jsou v pořádku a že tedy na Hlaváčka musí jít niť odněkud odjinud. Sdělil jsem Náhlovskému, že je bezpodmínečně nutné, aby parašutisté hned odešli z Rovenska, že nám třem se podařilo také uniknout, že parašutisté musí odejít tak, aby nezanechali žádné stopy po sobě, že musejí odejít tak, aby nebylo známo ani Náhlovskému, ani Lukešovi, kam odešli, a že také nesmí ode mě žádat Náhlovský, abych mu sdělil, kam sami tři se nyní odebereme. Celé toto sdělení trvalo sdělení trvalo snad jen několik málo minut. Rozloučil jsem se s Náhlovským s prosbou, aby přesně tyto instrukce byly dodrženy. Žádal jsem ho také, že nesmí ani chvilku v tomto směru otálet a že je nutné, aby parašutisté byli již raději na cestě z Rovenska pryč.
    Odcházel jsem z Rovenska u vědomí, že jsme gestapu zmařili jejich možnost a vrátil jsem se do malé obce, tuším Sejkořic, kde na mě čekali Vlčková s Čurdou a odtud jsem pak prchal s nimi cestou necestou a často přes hluboké závěje, přes pole a lesy do Louček, k řídícímu učiteli Hořákovi, abychom ho jednak také varovali, poněvadž byl s námi v kontaktu a jednak abych ho požádal, zda má možnost nějakým způsobem nám opatřiti úkryt. K Hořákovům jsme dorazili až za večera.

Hlaváčkova hra

    Zatímco se v Rovensku radili a otáleli, gestapo jednalo. Kolem poledne 15. ledna přivezl W. Leimer do Jičína K. Hlaváčka a okamžitě jej konfrontoval, nejprve s F. Kulhánkem. "...výslech byl veden výlučně ku zjištění přechovávaného parašutisty. Kulhánek mě přímo upozorňoval, že vše jest zrazeno, že jsem převzal parašutistu důstojníka, že se mezi nás vloudili nepraví parašutisté. Podotýkám, že výpověď na Kulhánkovi byla vynucena gestapem po předchozím nelidském mučení, který když se mnou jednal,stál sotva na nohou,opravuji, spíše klečel než stál, jak byl ztlučen. Přede mnou byl Kulhánek stále bit. Kulhánek mě osobně, ani dle jména neznal, takže jsem popřel jeho tvrzení o tom, že jsem parašutistu převzal. Na to gestapo prohlásilo, že přivedou člověka, který mi parašutistu přímo předal. Skutečně byl přiveden Josef Tůma, rovněž ztlučený, a přítomný gestapák Nachtman mu železným pravítkem otevřel silnou ránou do hlavy její část.. Pamatuji se, že rána byla tak prudká, že setrvačností narazil ztlučený Tůma hlavou na železnou pokladnu. Tůma musel opakovat tvrzení, že parašutistu mi skutečně předal. Původně jsem to Tůmovi do očí zapřel, že jsem parašutistu od něho převzal. Toto se dělo za stálého tlučení, kdy jsem byl svázán přes stůl v kozelec a tlučen bambusovými holemi. Tůmovi bylo nařízeno, aby přesně opakoval všechny okolnosti, jak se předání parašutisty stalo. V tomto viděl jsem nebezpečí, že by byla prozrazena celá skupina na Lomnicku, odkud vedla stopa po parašutistovi, vskočil jsem Tůmovi do jeho výpovědi a prohlásil, že jsem skutečně parašutistu od Tůmy na nádraží v Lomnici převzal, a že on, Tůma, ihned odjel zpět. Tím jsem zachránil situaci skupiny na Lomnicku a gestapo již na Tůmu nenaléhalo."
    Po svém prohlášení se stal K. Hlaváček ústřední postavou z celé skupiny zatčených odbojářů. Aniž by polevilo ve výslechu ostatních, věnovalo gestapo hlavní pozornost jemu. Když ne jiným způsobem, tedy tím,že jej vyslýchali osobně W. Leimer a velitel Jičínské služebny Fischer. Předchozím týráním demonstrovali mimo všechny pochybnosti své odhodlání dostat se k úkrytu parašutistů za každou cenu a všemi prostředky. Také si poněkud rozdělili role. Leimer hrál důsledně roli zlého a tvrdého vyšetřovatele, zatímco Fischer člověka, který má pochopení i potřebnou úroveň a podobné metody mu právě nesedí.
    Spojováním vydírání, slibu a zastrašování se zvláště komisaři Fischerovi podařilo pohnout K. Hlaváčka k tomu, že byl ochoten za jistých podmínek prozradit místo úkrytu npor. Závorky v Rovensku. O tom, že se u Lukešů v tento den nalézá též L. Jasínek, vůbec nevěděl a ani to nepředpokládal. Až do pozdních večerních hodin probíhala jednání o podmínkách, občas telefonicky konzultovaných W. Leimerem s Prahou. K. Hlaváček požadoval především, aby nebyly prováděny žádné represálie vůči těm, kdož se na podpoře parašutistů nějak zúčastnili, že parašutistům bude přiznán statut válečných zajatců a jako s takovými s nimi bude zacházeno, že jejich pomocníci a přechovávatelé nebudou postaveni před stanný soud. Gestapo si naopak kladlo podmínky, že parašutisté se musí vzdát živí, nesmí klást odpor a z jejich strany nesmí padnout jediný výstřel, že veškerý technický materiál včetně vysílacích stanic musí zůstat na místě neporušen.
    K. Hlaváček žádal záruky, že gestapo takovou dohodu dodrží. V dané chvíli je spatřoval v sepsání písemné dohody, podepsané jím, J. Tůmou, komisaři Leimerem a Fischerem a potvrzenou přítomností jičínského starosty JUDr. Karla Kloučka, shodou okolností právníka.
    K písemně formulovaným podmínkám si ještě K. Hlaváček vymínil, že prozradí úkryt Závorkův až po vlastním rozloučení s rodinou. Po skončení akce mu bude vydána pistole a on se zastřelí na důkaz toho, že mu nešlo v tomto případe o vlastní život, ale o životy ostatních. O dr. Krajinovi nepadlo jediné slovo ani ze strany gestapa, ani ze strany zatčených odbojářů.. Přiznávali jen to, k čemu byli donuceni.

Konec ANTIMONY

    Té noci se v Rovensku odehrálo neuvěřitelné drama. Lukešův domek byl obklíčen příslušníky gestapa a četnické stanice. Po zabušení na dveře a volání, aby nestříleli a vpustili je dovnitř, vstoupil K. Hlaváček se starostou Kouřilem a ohromenému, Závorkovi sdělil, že dům je obklíčen gestapem, vše prozrazeno a on byl donucen je sem dovést. Žádá je, aby se vzdali. Uzavřel s Němci smlouvu, že když tak učiní, nikomu se nic nestane, ani jim. Když ne, budou Rovensko i Veselá srovnány se zemí a obyvatelstvo postříleno jako v Lidicích. Na potvrzení jejich slov byl celý dům osvícen reflektory automobilů a J. Nachtman vyzýval megafonem, aby, se parašutisté vzdali, že jakýkoliv odpor je marný a zbytečný, že se jim nic nestane.
    Je snad nemožné pravdivě popsat, natož vylíčit, co se všechno v tento okamžik v Lukešově domku odehrávalo. Padla slova o zradě a vyčítavé pohledy Závorky vystřídalo rozhodnutí, že se nevzdají, ale prostřílí si cestu. To jim okamžitě začali rozmlouvat K. Hlaváček se starostou Kouřilem, že v takovém případě by dohoda neplatila, že se nesmí bránit, ale vzdát se.
    Závorka nevěřil, že by Němci byli ochotni zopakovat lidický masakr, a své pochybnosti vysvětloval ostatním. Byl však neustále přesvědčován, že jiné východisko není možné. Ve jménu zachování života zdejších obyvatel se nesmějí bránit a musejí se vzdát.
    Závorka nevěřil a pochyboval, že Němci dohodu dodrží, i když mu ji K. Hlaváček ukazoval. Žádal, aby asistovalo české četnictvo jako jistá veřejná záruka a nakonec se rozhodl, že se vzdají. "Ale živé nás nedostanou" , prohlásil. Vyšel před dům, do záře reflektorů, a následován svým radistou, odcházel pomalu směrem k silnici. Byly to jeho poslední kroky po české zemi, protože kapitán František Závorka se rozhodl zachránit životy zdejších lidí tím, že se vzdá. Ale bylo pod jeho úroveň, úroveň vojáka a velitele, aby porušil slib a vojenskou přísahu. Proto oba, on i Jasínek, použili cyankáli. Závorka jej rozkousal, Jasínek polkl.
    16. ledna 1943 v pět hodin ráno se měl z příkazu gestapa pokusit místní lékař v Rovensku pod Troskami, MUDr. Arnošt Krus, o záchranu života obou parašutistů. Nemohl učinit vůbec nic mimo podání sklenice vody umírajícímu Jasínkovi. Jeho velitel již nejevil známky života. Na závěr svého poválečného svědectví napsal, že "...Jisté bylo, že jed byl prudký, pro daný případ úplně spolehlivý. Hrdinnou smrtí skončivší bojovníci neměli během účinku jedu nijakých trapných potíží, ani sval v obličeji se již nepohnul, ani slovem neprojevili nářek co projev utrpení. Odešli z boje klidní s příkladnou hrdinností."
    V Lukešově domku řádilo gestapo. Okamžitě vyslýchalo E. Lukeše a jeho ženu, zajistilo vše, co zde parašutisté, pamětlivi ustanovení písemné dohody, zanechali: vysílací stanici BARBORU, poznámky, svazek in claris i zašifrovaných přijatých a odeslaných depeší za celou dobu provozu své stanice, pistole, náboje, hodinkové kompasy, i drogy, maskované v krabičce od německých zápalek. Jejich falešné doklady a značnou finanční hotovost vhodil velitel četnické stanice, vrch. stržm. Jaroslav Kodet, při prohlídce kapes mrtvých parašutistů do své přilby. Obojí okamžitě W. Leimer sebral a poslal jej do Lukešova domku pro smlouvu mezi gestapem a K. Hlaváčkem, kterou tam zapomněli.