Prof. Vladimír Krajina

     30. leden 1905 Slavice u Třebíče – 1. červen 1993 Vancouver, Kanada

    Jeden z hlavních představitelů domácího nekomunistického odboje za II. světové války a významný člen České strany národně socialistické. Krajina patřil k vedení Politického ústředí, neboť šifroval zprávy pro ilegální vysílačku Sparta I, která obstarávala styk se zahraničním odbojem vedeným presidentem republiky Benešem. Po sloučení Politického ústředí, Obrany národa a Petičního výboru Věrni zůstaneme v ÚVOD (Ústřední vedení odboje domácího) na jaře 1940 byl jedním ze šesti členů jeho koordinačního orgánu. Jako jediný z vedení ÚVOD nebyl odhalen za heydrichiády. Nicméně se z něj stal psanec, který se musel od 15. června 1942 ukrývat na venkově v Českém ráji. Shodou okolností se mu podařilo navázat kontakt s parašutisty ze skupiny Antimony a pokračovat od 1. prosince 1942 do 15. ledna 1943 ve vysílání do Británie.
    Dne 3.února 1943 byl Krajina zatčen v Turnově. Jakožto vůdci domácího odboje se mu dostalo zvláštního zacházení. Stal se osobním vězněm K.H.Franka. Byl držen ve zvláštní vazbě v Malé pevnosti v Terezíně. Po válce vstoupil do České strany národně socialistické a stal se jejím generálním tajemníkem. Jako zásadní odpůrce KSČ byl hned po únoru 1948 zatčen. Po intervenci Beneše byl propuštěn a podařilo se mu uprchnout za hranice. Od roku 1949 žil v Kanadě. Na jaře 1990 dostal z rukou Václava Havla Řád bílého lva.

Z knihy Jiřího Šolce Smrt přála statečným:

Krajinův příchod do Českého ráje

    S falešnými doklady na jméno Jan Dočekal opustil V. Krajina 15. června 1942 v doprovodu Františka Drašnera Prahu. Jeli vlakem do Turnova, za farářem jednoty bratrské Pavlem Glosem. Ochotně jej přijal a slíbil okamžitou pomoc. V. Krajina zřejmě nevěděl, že se dostal k muži, který je v odboji zapojen právě tak dlouho, jako on sám, a že mají společné přátele z ilegality. Pavel Glos byl napojen od r. 1939 na dr. Rudolfa Mareše a dr. Jaroslava Valentu z organizace PVVZ. Rozšiřovali letáky, časopis V BOJ, ČESKÝ KURÝR a soustřeďovali zprávy všeho druhu pro zpravodajskou skupinu. V Turnově spolupracoval s prokuristou pojišťovny Jaroslavem Peterou, mjr.ing. Teplým, pplk. Vernerem, kpt.Svárovským, poštovním úředníkem Loučkou, úředníkem spořitelny Rudolfem Beranem. Ing. Teplý zkonstruoval jednu z vysílacích stanic pro Prahu, zajišťoval broušení krystalů pro vysílačky SPARTY a Pavel Glos s nimi vyhledával vhodná místa pro přistání parašutistů.
    Když dr. Rudolf Mareš musel od r. 1941 odejít do úplné ilegality, skrýval se nejprve v Praze na Žižkově v bytě krejčího Václava Jelínka, ale později hlavně zde na Turnovsku, u Pavla Glose na faře v Turnově v ul. 28. října 543 a u jeho rodičů v Nové Pace, u Jaroslava Petery v Turnově, od něhož přešel k Janu Šourkovi v Konicích. Pavel Glos mu tyto úkryty zprostředkovával a osobně zajišťoval. Nyní je dával k dispozici pro V. Krajinu.
    Ještě týž den po příjezdu do Turnova byl V. Krajina P. Glosem odveden k paní Fleknové do Pelešan a ta jej v noci převedla do chalupy deputátníka Jana Šourka, který bydlel se svou ženou na samotě v Konicích u Turnova. Zde se zdržel jeden den a Šourek mu osobně zprostředkoval pobyt u rolníka Josefa Koldy v osadě Děčín ve Vyskři.

Krajina ve Vyskři

    J. Kolda hospodařil na svém nevelkém hospodářství a protože byl velmi pracovitý a šikovný vesnický všeuměl, přivydělával si opravami aut, hospodářských strojů a jiných zařízení. Až do konce července V. Krajina užíval pohody klidného venkovského života, kterého jako by se válka nedotkla. Pomáhal hospodáři v jeho dílně, štípal dřevo, sušil a skládal seno, připravoval jeho nadaného syna k přijímacím zkouškám na střední školu a protože ke Koldovým pozemkům patřil též kousek lesa, vypracoval hospodáři také plán na jeho oživení a ozdravení. Vrátil se opět na krátký čas ke své lásce - k botanice a doslova se zde cítil po létech odříkání života v ilegalitě jako v lázních.
    Ale nebylo všechno dobré a bezpečné. Nevadilo mu ani tak, že zde není sám. O svůj asyl u Koldů se dělil s dalším místním ilegalistou, legionářem a trhovcem Františkem Malým z Turnova. Na půdě bylo místa dost a Malý byl výborným kuchařem, který vyvařoval pro celou rodinu. Spíše jej zneklidňovalo, že i zde byl neustále vyhledáván svými spojkami z Prahy. Dvakrát či třikrát sem za ním přijel R. Mareš a stejný počet návštěv učinila V. Drašnerová. Objevil se zde farář Glos, jindy jeho žena a dokonce sem dojížděla na schůzky s manželem i Marešova manželka. On se ukrýval v Praze, ona v pracovala Poděbradech v kuchyni jednoho penzionu. Všichni jej chtěli vidět, ujistit se, zda je v pořádku, či "Jeníčkovi", jak mu říkali, neschází něco, v čem by mohli pomoci.
    Bylo to dojemné, ale V. Krajina po letitých zkušenostech života v ilegalitě domýšlel důsledky skutečnosti, že jeho nový pobyt, ač měl zůstat naprosto utajen i Marešovi, zná příliš mnoho lidí. Chtěl se zde dokonale zakonspirovat a na čas ilegální práci zcela přerušit. Proto ani nereagoval kladně na zprávy od vysílačky, které sem tito lidé dováželi, z nichž by se po rozšifrování dověděl, že jej denně volá Londýn s naléhavou výzvou: "BUK. Jsme pro Vás na příjmu každý všední den v určených relačních dobách. Můžete-li, prosím, ozvěte se,třeba jen krátce,abychom měli jistotu, že jste krizi přestáli. Poskytneme jakoukoliv pomoc, o níž požádáte. Nevcházejte ve styk s nikým ze zahraničí (parašutisté) bez předchozího prověření u nás. PAVEL. "
    I toto naléhavé volání nechal bez odpovědi. Neměl u sebe šifrovací klíč. Ponechal jej v Praze. Později to mělo těžké následky, protože ještě v průběhu léta gestapo zničilo poslední stanici v Cerhovicích a tak se v Londýně nedozvěděli pravý stav věcí. Tak velmi byl V. Krajina unaven a vyčerpán. Tak veliké byly jeho obavy, že bude jeho nynější pobyt znovu objeven vyslanými parašutisty a on zavlečen do akcí, do nichž se mu nechtělo. Když se pak při poslední Marešově návštěvě dozvěděl, že byl zatčen dr. Jaroslav Valenta a popraven jeho vlastní starší bratr Emanuel Krajina, ředitel měšťanské školy v Třebíči, a Marešova žena přijela se sdělením, že její manžel je již týden nezvěstný, byl opět v neustálém střehu a jeho vytříbený instinkt signalizoval, že tyhle prázdniny nebudou dlouho trvat.
    Zřejmě jen díky tomuto stavu okamžitě pojal podezření, když se 22. července v blízkosti Koldovy chalupy objevili dva turisté vyzbrojení silnými holemi, nápadně se rozhlíželi po okolí a zastavili se u Koldů na zahradě, aby si natrhali třešně. Ze všech stran obhlíželi stavení a bavili se s Koldovou sestrou paní Spěvákovou. Pozoroval je střešním oknem a neušlo mu, že jejich čeština je nepřirozená a špatně vyslovují "ř". Jeho obavy byly oprávněné.
    Dva podezřelí muži byli gestapák Alois Schmalstieg a konfident Pernička z ČKD Praha. Vyslal je sem Hans Siebert z pražského gestapa, s úkolem pátrat po V. Krajinovi, který se má skrývat u Koldovských ve Vyskři u Turnova. Tuhle adresu vytloukl Siebert ze zatčeného R. Mareše a statečný odbojář alespoň zkomolil Koldovo jméno v naději, že při pátrání a vyptávání se ve Vyskři bude Krajina včas varován.
    Krátce po odchodu podezřelých výletníků odcházel i Josef Kolda se svým synem ke zkouškám na střední školu do Turnova. V. Krajina je doprovázel kus cesty lesem, udíleje ještě poslední rady. Při východu z lesa si všiml, jak oba "turisté" je pozorují a jeden z nich se je snaží vyfotografovat. Rychle vskočil do lesa, ale stačil ještě Koldovi poradit, aby dotazován řekl, že jej nezná a že to byl náhodný chodec, který se vyptával na cestu k Sedmihorkám. Vrátil se rychle do chalupy, kde zastihl strážmistra Špaka z četnické stanice ve Vyskři. Sdělil jim, co viděl, a ihned společně s Malým začali dělat přípravy k odchodu. Strážmistr Špak odešel, ale dlouho netrvalo a vrátil se celý zadýchaný se zprávou, že Josef Kolda byl v Turnově na nádraží zatčen.
    Během několika minut sebrali vše, co měli u Koldů, a uprchli do blízkého lesa, kde měl V. Krajina pro podobnou situaci předem vybudovaný úkryt. Ke Koldům se již nevrátili a po setmění odešli k Šourkům do blízkosti Valdštejna, odkud pozorovali jejich obydlí. Mezitím ke Koldům skutečně dorazilo gestapo, provedlo domovní prohlídku, ale protože byla bezvýsledná, Koldu ponechali na svobodě a oba výletníci se usadili v jeho chalupě, aby čekali na Krajinův návrat. Přesně tohle V. Krajina očekával a teprve po delším nočním pozorování vstoupil asi ve tři hodiny ráno do Šourkova domu, aby je varoval a sdělil, že budou ukryti v nedalekých jeskyních. Tak přenocovali dvě noci, ale protože stále pršelo a v jeskyni bylo nesnesitelné vlhko, od něhož jim nepomohly ani přikrývky přinesené sem od Šourků, rozhodl se Krajina oddělit od Malého a požádal Šourka o nějaký jiný úkryt. Věděl, že gestapo jde po něm, a nechtěl vydávat zbytečně do nebezpečí člověka, který měl bez něho větší šanci na přežití.

Krajina v Kacanovech

    Po těchto událostech odvedl Šourek Malého jinam a V. Krajinu předal prof. Karlu Weisovi z Kacanov. Byl to také skvělý člověk, který již delší čas pracoval v ilegalitě, a zde žil na penzi společně se svou hospodyní sl. Josefou Šmídovou. Bydleli ve vile Josefa Čejky, majitele továrničky na jízdní kola v Turnově. Dalšími obyvateli vily v Kacanovech č. 23 byl domovník Oldřich Studnička se svou ženou Bohumilou a malým dítětem.
    Sem jej tedy prof. Weis přivedl a rázně odbyl všechny námitky o nebezpečnosti úkrytu, když si předem u Šourků V. Krajina vymínil, že nikdo, ani farář Glos, ani kdokoli jiný, se nesmí dozvědět, kam odchází. V Čejkově vile a Weisově bytě se mu dostalo všemožné pozornosti a starý profesor považoval péči o prezidentova zpravodaje za svoji vlasteneckou a morální povinnost. Také jí zůstal věren. Denně chodil s V. Krajinou na lesní procházky, v jeho malé, ale pečlivě zařízené stanici společně prováděli klimatologická měření a prof. Weis prosadil, že BUK musí zcela změnit svůj dosavadní způsob života. Zde se nebude skrývat, ale žít. Protože byl obecním tajemníkem, vyplnil mu přihlášku na jméno Čermák a tak jej též všude představil jako svého švagra, který je zde na letním bytě. Celých 14 dnů se zdálo, že je nebezpečí zažehnáno. V okolí byl klid. Podle hlášení stržm. Špaka Josef Kolda opět sedlačil, okolní lidé byli na letní hosty zvyklí a na nic se neptali. Ale pak to opět začalo znovu. Na návštěvu a plna starostí o "Jeníčka" se dostavila paní Glosová. Za týden po ní farář Glos a nakonec V. Drašnerová z Prahy. Šourkovi neodolali prosbám návštěvníků a v doprovodu faráře Glose je vodili do blízkého lesa ke Konicím, kde s nimi Krajina jednal. Jeho obavy se bohužel měly krátce poté vyplnit.
    Při poslední návštěvě Krajiny byla V. Drašnerová sledována gestapem z Prahy až do Turnova na českobratrskou faru a gestapo udeřilo. Přepadové komando vedl sice komisař Hans Otto Gall, ale vlastní velení přenechal říznému Hansu Siebertovi, který byl nejlépe orientován a šlo o jeho případ: Obávané duo doplňovali nezbytný Jaroslav Nachtman, Alois Schmalstieg, Bohumil Siebert, Willi Wollner, Otto Gruler, Erich Pfitsch, Wenzel Richter a konfident Pernička. 20. srpna 1942 před polednem přijeli zatknout faráře Glose. Nebyl doma. Odcestoval ráno do Poděbrad za svým biskupem Václavem Vančurou. Sešel se zde s farářem Pavlincem z Holešova a dr. Plecháčem z Nové Paky. Navštívili i Marešovu manželku. H. Siebert nechtěl čekat na jeho návrat. Hnal auto se zatýkací skupinou zpět do Poděbrad. Přijeli pozdě, protože krátce před nimi odjel P. Glos vlakem zpět do Turnova. Musí být tedy gestapo rychlejší a v Turnově čekat dřív, než dorazí vlak. Podařilo se a Pavla Glose ve 23,30 hod. zatkli a odvezli do Jičína, kde byl celou noc vyslýchán a konfrontován a dr. Valentou, který mu radil, aby se zařídil podle toho, že V. Drašnerová je zatčena a gestapo o všem informováno. Po dvouhodinovém výslechu přiznal, že muže na předložené mu fotografii zná jako Jana Dočekala, kterému obstaral byt u prof. Weise v Kacanovech. Odmítl však vést zatýkací komando do Čejkovy vily výmluvou, že to tam nezná.
    Ještě před svítáním dorazilo gestapo, posílené strážmistrem četnictva Miloslavem Hykou z Turnovské stanice ke Kacanovům. Nařídili mu, aby je zavedl do Čejkovy vily, kterou obklíčili. Do dvora vstoupil Siebert a Nachtman s bílými páskami na rukávech, které měly oklamat obyvatele domu, jimž se představili jako komise kontrolující stav drůbeže a domácího zvířectva. V pět hodin ráno byl v podkroví V. Krajina probuzen zuřivým štěkotem psa a krátce na to vrazila do dveří Weisova hospodyně Šmídová s křikem, že je zde gestapo. Ještě v pyžamu vyhlédl z okna a viděl je na dvoře s četníkem. Jeho první reakce byla v hledání ampulky s cyankálim,které nosil stále u sebe. To byla jeho jediná zbraň. Pistoli nikdy neměl. Ale to již zakročil prof. Weis a kategoricky mu přikázal, že se musí pokusit o útěk v zájmu své vlastní rodiny i další práce v odboji. V rychlosti stačil přetáhnout přes pyžamo kalhoty a kabát, vklouznout do bačkor, vzít doklady a do kapsy košili a v doprovodu prof. Weise opatrně sestupoval po schodech do přízemí. a chvilku couvl zpět, když zahlédl jak právě několik gestapáků vstupuje do Čejkova bytu, jakmile za nimi zapadly dveře, proběhl chodbou a zadním vchodem vskočil do zahrady, rozloučil se stiskem ruky s Weisem, přeskočil 170 cm vysoký drátěný plot a orosenou loukou přes potok utíkal k nejbližšímu křoví. Při zpátečním pohledu ještě viděl sl. Šmídovou zavírat okno pokoje. Utíkal ze všech sil, poháněn střelbou, která se ozývala z Čejkovy vily.
    Byl přesvědčen že se střílí po něm,ale nebyla to pravda. Gestapo omylem v posteli zastřelilo probouzejícího se domovníka Oldřicha Studničku,který se věkem i zjevem Krajinovi podobal. BUK utíkal směrem k Mnichovu Hradišti,ale za nejbližší strání ostře změnil směr na Sedmihorky. Cestou se zde zastavil u správce velkostatku Braunšpergla, kterého uprosil o kus chleba a zapůjčení bot a v takovém stavu dorazil k učiteli Františku Hořákovi do Louček. Od něho byl převeden v noci do Železného Brodu, když učitel Hořák slíbil varovat Šourka, Koldu i Glose, k elektromechanikovi Josefu Matěchovi.
    Mezitím se ve vile továrníka Čejky rozběsnili gestapáci a vylévali si svoji zlost nad neúspěchem a blamáží na dvou zatčených mužích. Na Čejkovi, ale hlavně na Weisovi. Před gestapem ne, ale před českým četníkem si Weis klekl na kolena a prosil jej, ať nechá prchajícího utéci, jeho ať třebas utlučou, hlavně když uprchne ten, koho přišli zatknout. Při tom říkal, že je to vyslanec prezidenta Beneše. Pak jej vyvlekli na dvůr, svázali do kozelce a bili vším, co jim přišlo pod ruku a neustále chtěli vědět, kdo že se to u něho skrýval. Starý profesor byl neuvěřitelně statečný a neustále tvrdil, že to byl jeho příbuzný Čermák. Uvázali jej ke kůlu na prádlo na dvoře a nechali tak stát utýraného do 11,00 hod. dopoledne, zatím co ostatní pátrali v blízkém okolí po uprchlém Krajinovi.

Krajina a Hlaváčkova hra

    Okruh zatčených spolupracovníků ANTIMONY se stále rozrůstal. Zatýkání se z Novopacka přesunulo do Čelákovic, Prahy a Rakovníku. K. Hlaváček se ve vězeňské nemocnici v Kartouzích zotavoval z následku svého sebevražedného pokusu, ale jeho utrpení nebyl konec. Při zkoumání písemností parašutistů, zajištěných v Lukešově domku, byly nalezeny některé depeše podepsané BUKEM. Gestapu bylo již známo že patří tak dlouho, hledanému V. Krajinovi. Bylo tedy zřejmo, že ANTIMONY byla ve styku s Krajinou. Tento nález znovu podnítil W. Leimera k horečnému pátrání.
    Z událostí v Rovensku byl rozmrzelý. Měl sice v rukou parašutistu Srazila, který mohl posloužit jeho dalším záměrům, ale on je chtěl živé všechny. Cítil to vše jako osobní prohru. Také jeho verze o připravovaném atentátu na K. H. Franka se ukázala neobhájitelnou. Blamoval se. Nyní se mu naskýtala jedinečná příležitost k nápravě své reputace, když se náhodou, bez vlastního přičinění ocitl v těsné blízkosti V. Krajiny. Představa, že vypálí rybník Fuchsovi a Gallovi, kteří již dva roky zcela bezvýsledně pátrají po vedoucím českého odboje, byla nesmírně lákavá.
    K urychlenému pátrání také trochu napomohla náhoda, když na poštu do Rovenska přišel balík s určením pro učitele Hlaváčka ve Veselé. Prof. Plajner v něm posílal přikrývky pro Krajinu a B. Vlčkovou. K. Hlaváček to nemohl nijak vysvětlit a musel přiznat, že Vlčkovou ukrýval ve své škole. Následná podrobná prohlídka odhalila důmyslnou skrýš a v kamnech byly nalezeny zbytky ohořelých papírů, po jejichž prozkoumání gestapo ustrnulo. Mělo v rukou originály depeší, které dostávala československá zpravodajská služba v Londýně a prezident Beneš. Všechny byly podepsány BUKEM nebo ŠÍPEM. Vzpomínka na to, jak blízko byl svému životnímu úspěchu a jak se nechal oklamat učitelem Hlaváčkem, vyvolávala v Leimerovi hněv, který si vyléval v novém kole vydírání svého zajatce. Velitel jičínského gestapa v něm opět hrál roli slušného Němce, který nechce žádné krveprolití, ale rozumnou dohodu. Věci se přece dají řešit i jinak než před stanným soudem a před katem.
    A tak začal být K. Hlaváček znovu vyslýchán a vydírán. Leimer jej obvinil z porušení dohody, když před ním zatajil, že ukrývá Krajinu ve své škole. Nyní jej musí vydat, jinak dojde ve Veselé a v Rovensku k novým Lidicím. Činil jej odpovědným za osudy všech zdejších obyvatel. Krajinu označoval za prapůvodce všeho neštěstí, které stálo již mnoho české krve a zcela zbytečně. Dokud bude na svobodě, bude jej gestapo stíhat a budou padat české hlavy. Jaký to má smysl? Není lépe tomu učinit konec? Hlaváček se bránil. Obvinoval též Leimera z porušení dohody, když mu byla odepřena zbraň, aby mohl ukončit svůj život. Ale tady nastoupil komisař Fischer a vysvětloval že mu nemohou dát pistoli aby se zastřelil, protože by to vrhlo špatné světlo na německou policii, on je nyní ve vazbě a lidé by neuvěřili, že se zabil sám, ale začalo by se říkat, že jej zabili oni. Konečně proč umírat? Život má smysl. Má pět dětí a ženu. To je chce svým nerozvážným činem připravit o otce? Ví přece, jak těžce se životem protloukají děti bez rodičů. Oni jsou ochotni na důkaz dobré vůle k veliké toleranci. Jestliže jim vydá Krajinu, zaručují mu internaci do konce války a potom propuštění. To samé pro všechny, kteří jej ukrývají. Nechtějí jeho život, ale musí přestat s tím odbojem. Německo vede válku o svoji existenci a nemůže si dovolit, aby v tomto prostoru byl neustále neklid a prvek rozkladu. Zde musí být klid. Aby viděl, jak jsou velkorysí, dají mu osmidenní dovolenou. To je dost času k tomu, aby Krajinu našel a tento vzkaz mu vyřídil. Nechť se dobrovolně vzdá a všechno bude v pořádku.. Však on si již poradí. Jim stačí Hlaváčkovo čestné slovo, je přece důstojník a oni jsou také vojáci a vojenská čest je jim nade vše. A když na tom trvá, slibují mu, že jej nebudou sledovat. To je zase jejich čestné slovo. Leimer s Fischerem věděli, že jim zůstávají proti učiteli z Veselé v rukou hlavní trumfy. Jeho rodina. Žena a děti, které miloval.
    Kdo odolá takovému tlaku? Neodolal mu ani K. Hlaváček. Měl dokonce dojem, že je to z jejich strany upřímně míněno a časem zcela uvěřil, že zachrání stovky životů českých lidí, když se mu podaří přesvědčit V. Krajinu, aby se vzdal gestapu. A tak se znovu asi po týdnu ocitl K. Hlaváček na svobodě. Ale jaká to byla svoboda?
    Doma se zdržel jen krátce k rozhovoru s manželkou. Požádal montéra Kalenského a kováře Cermana z Veselé, aby jej doprovodili a byli svědky jednání s Krajinou. Věděl, kde jej může nalézt. Byl podrobně zasvěcen do všech známých ilegálních spojů, které poskytovaly BUKOVI úkryt a tak se rozhodl pro návštěvu Františka Hořáka. Jeho úvaha byla správná. Přednesl zde všechny své argumenty, podepřené hrozbou gestapa, a žádal setkání s V. Krajinou.
    "Bylo to myslím 22. nebo 23. ledna v noci ve dvě hodiny, když jsem byl probuzen paní Markovou, která mně sdělila, že jsem hledán paní Hořákovou. Rychle jsem vstal a paní Hořáková mně ve spěchu sdělovala, že Hlaváček je na svobodě a že je u nich a že mě prosí, abych přišel na rozmluvu. Připojila jenom mínění Hlaváčkovo, že tentokráte je nejen všechno v pořádku, nýbrž že gestapo na celé čáře ustupuje.
    Byl jsem na rozpacích a nevěděl jsem, zda mám riskovat tuto noční schůzku s mužem, který může být již sledován gestapem. Vyslovil jsem svoje obavy a řekl, že by snad bylo daleko účelnější, kdyby paní Hořáková oznámila Hlaváčkovi, že mne nenalezla a že tedy nemohl se mnou sejíti. Paní Hořáková však mě upozornila, že Hlaváček přišel přes zavátá pole v doprovodu dvou dobrých našich lidí a že po celé dlouhé cestě z Veselé do Louček, to je vzdálenost několik hodin, stále sledovali, zda jsou či nejsou někým sledováni a nic takového nezjistili a že jakékoliv moje obavy jsou zbytečné.
    Poněvadž jsem znal řídícího učitele Hlaváčka jako muže nanejvýš čestného, který není schopen sebemenšího úskoku, a poněvadž jsem tušil, v jak těžké je asi situaci, nezdálo se mi dostatečně mužné, abych tuto jeho prosbu i nadále odmítal a vydal jsem se na cestu z Michovky do Louček společně také s paní Boženou Vlčkovou, kam jsme dorazili asi o půl třetí v noci. Hlaváček mě již očekával před domem a v kuchyni u Hořáků jsem poznal dva jeho průvodce, Václava Kalenského montéra z Veselé, a mladého kováře Cermana, též z Veselé. Zraněnou ruku měl na pásce, stýskal si na poranění, která měl na chodidlech a na zádech. Proti tomu, jak jsem ho znal ještě před týdnem, byl k nepoznání změněn.
    Asi od půl třetí do půl páté jsme spolu mluvili v přítomnosti kováře Cermana, montéra Kalenského, paní Hořákové a paní Vlčkové. Mohl jsem se přesvědčit, že skutečně není následován, protože kdyby tomu tak bylo, zatklo by mě gestapo již při této schůzce. Dozvěděl jsem se od Hlaváčka, že dostal sedm nebo osm dní volna, že gestapo mu důvěřuje proto, že se přesvědčilo, že Hlaváček nemá v úmyslu nic jiného dělat než odvrátit ono nebezpečí, kterým vyhrožovalo.
    Hlaváček mi stručně vylíčil celou historii. Řekl, že ho gestapo pustilo na svobodu jen proto, aby mě přesvědčil o tom, abych se vzdal. Tvrdil, že gestapo již začíná chápat, že situace se obrací, a že by ani nebylo dobré, kdyby snad gestapo mělo proti našim lidem pokračovat v těch cestách, v jakých postupovalo např. po heydrichiádě. Řekl také, že gestapu záleží především na tom, aby mě jako posledního vedoucího člena ÚVOD, který byl ještě na svobodě, dostalo, že se mu jedná jen o to, abych nemohl v práci pokračovati a že v případě, kdybych této výzvy uposlechl a vzdal se, že mi naopak gestapo zaručuje pouhou internaci, a jak se Hlaváček sám domníval, měl jsem býti internován někde v Praze v nějaké vile. Kladl mi na srdce, abych uvažoval, co je důležitější, zda pokračovat v této práci, ve které jsem dříve pracoval, nebo zachránit svou obětí snad stovky, ne-li tisíce lidí, kteří prý mně jednou za to budou vděčni, když tuto oběť přinesu.
    Ptal jsem se Hlaváčka, zda je možné, aby se skryl, zda je ochoten jít také do podzemí. Tuto věc Hlaváček odmítl, hlavně s poukazem na to, že by si nemohl vzít na svědomí tolik lidských životů. Na jeho výklad jsem odpověděl v hodinové řeči asi toto:
    1) Nejsem soukromníkem. Kdybych jím byl, pak bych se možná rozhodoval tak, jak si přeješ. Ať již právem, nebo neprávem dostal jsem se na vůdčí pozici v domácím odboji a z tohoto hlediska musím posuzovat také to, o co mě žádáš. Nemohu se vzdát proto, poněvadž bych tím porušil čistotu našeho odboje, poněvadž gestapo by mohlo právem rozhlašovat, že naši lidé pod tíhou toho všeho, co zde je se sami již dobrovolně vzdávají a tím by mohli značně proti nám operovati.
    2) Kdybych se měl přes to přese všechno dostat do rukou gestapa, pak nikdy ne živý, ale tak, jak to udělali parašutisté.
    3) Kdyby mi gestapo slibovalo nevím co, že nikdy neuvěřím, neboť zkušenost učí, že gestapu věřit nelze.
    4) Kdybych však i uvěřil a dal se dobrovolně do rukou gestapa, pak vím, co z toho nutně následuje. Byl bych jednou od našich lidí za to volán k zodpovědnosti, byl bych také pro to souzen a mne je milejší, abych byl souzen a případně i popraven od Němců,než abych měl býti souzen od našich lidí, neboť v této válce bojujeme nejen za svou svobodu, nýbrž za svobodu všeho našeho lidu.
    Nad ránem se rozešli roztrpčeni vzájemným nepochopením. Krajina nalézal vysvětlení i omluvu Hlaváčkova jednání v tom, že je ženat a má pět dětí. Nemohl s ním však souhlasit a nesouhlasil. Tehdy jej považoval za zrádce a v úzkém okruhu svých přechovávatelů se o něm tak vyjádřil, ale nenalézal v sobě dostatek vnitřní síly, aby jej násilně odstranil, jak to principy konspirační práce v takové situaci vyžadovaly. Jedině tak by přetrhl onu nit, která jej nyní spojovala s gestapem. A tak jej alespoň požádal, aby, pokud se dobrovolně vrátí do rukou gestapa, řekl, že jej nenalezl a nemohl tak splnit úkol, kterým jej pověřili. K. Hlaváček byl Krajinovým neoblomným stanoviskem zklamán. Znovu na něj naléhal a vyzýval ho, aby přijal jím navrhované řešení a vzdal se. Jeho nedůvěru se snažil vyvracet tvrzením, že gestapáci jsou též důstojníci a že jim věří. Zdá se, že poněkud přecenil německé záruky. Tehdejší postup gestapa nevyplýval:z principu humanity, ale z účelnosti sledovaného cíle. Popravovali přece dál až do konce války, ale v dané situaci se jim jevilo využít K. Hlaváčka jako účelnější. To V. Krajina s politickým úsudkem pro něho neobvyklým pochopil v celé šíři, aniž tušil téměř prorocký smysl svých slov. Oba, jak on, tak K. Hlaváček, se o něm měli po válce přesvědčit. K. H. Frank byl prozíravější než R. Heydrich, lépe znal české prostředí a věděl, že každá oběť odboje nahrává politice československé vlády v Anglii, která jimi podpírá a odůvodňuje jeden z bodů svého válečného programu, jímž se v té době stával odsun Němců z Československa. Svým zdánlivě liberálním stanoviskem chtěl vlastně vzít čs. vládě vítr z plachet. Chtěl československý odboj zničit tím, že jej zkompromituje. To je vždy svým způsobem nebezpečnější než stavět před popravčí četu.
    K. Hlaváček se vrátil do Veselé, kam za ním přijel komisař Fischer.Tehdy mu naznačil, že jsou v zorném poli gestapa další lidé, především učitel Náhlovský, ale že on nemá zájem na rozšiřování počtu zatčených. Hlaváček byl zoufalý. I když chápal hledisko Krajinovo, nesouhlasil s ním a své, fakticky ovšem německé řešení považoval za prospěšnější. Rozjel se tedy do Prahy za dr. J. Drábkem a K. Zástěrou, jimž chtěl vysvětlit celou situaci a nechat si od nich potvrdit správnost svého postupu. Drábek byl již zatčen, ale mluvil se Zástěrou a ředitelem Patočkou. Řekli mu, že v Krajinu věří, i kdyby byl donucen k nějakému veřejnému prohlášení, a on nechť jedná podle svého svědomí.
    Vrátil se domů a znovu se vydal k Hořákovům do Louček. Znovu žádal setkání s BUKEM, ale nebylo mu vyhověno. Paní Hořáková však slíbila, že vyřídí jeho vzkaz, pokud se o Krajinově pobytu něco doví. Odjel tedy domů a marně čekal do konce lhůty, která rychle uplynula. Nešťastný Hlaváček se tedy vrátil na gestapo do Jičína a hlásil neúspěch své mise. Učinil tak k velikému překvapení zejména komisaře Fischera, který mu nezakrytě sdělil, že s jeho návratem nepočítali. Také se již zařizovali po svém a byli odhodláni Krajinu nalézt i bez jeho přičinění.Přivezli Krajinovu manželku z koncentračního tábora, aby ji vhodně a v pravý čas nasadili do pátrací akce. Měla oslabit jeho vůli k odporu a zviklat jeho odhodlání.
    W. Leimer jej však prohlédl a vycítil, že je informovanější, než jak předstírá. Požádal jej, aby na svoji čest prohlásil, že se s Krajinou nesetkal. Romanticky založený učitel v této léčce uvízl a přiznal, že s Krajinou jednal, ale nepřesvědčil jej, protože BUK nevěří v opravdovost záruk gestapa. Nějaký okresní policejní úředník není žádná autorita, jeho záruky byť opravdově míněné, mohou kdykoliv jeho nadřízení zrušit. Kdyby tak byly podepřeny někým z vyšších německých autorit, pak by Krajina možná uvěřil. Také by neměl být nucen k nějakým politickým prohlášením proti odboji.
    Znovu musel vyslechnout pohrůžky komisaře Fischera, že na něj jedou z Prahy Fuchs se Siebertem a že jejich výslechovým metodám asi těžko odolá. Nakonec odvezl W. Leimer Hlaváčka do Prahy a přivedl ke K. H. Frankovi, který dal osobní záruku za dodržení podmínek z německé strany, pokud se Krajina sám dobrovolně přihlásí nebo vydá gestapu do čtyř dnů, do osmi hodin večer… Nastalo poslední kolo honby za V. Krajinou. Po Hlaváčkově návratu do Jičína se vydala početná skupina gestapa v čele s W. Leimerem v Hlaváčkově doprovodu a za přítomnosti Marie Krajinové do Louček za Františkem Hořákem. Právem ho považovali za klíčovou osobu, přes kterou vedla cesta, k poslednímu Krajinovu úkrytu. Učitel Hořák uprchl ke svému příbuznému Vocáskovi, ale gestapo ho našlo a Nachtman jej na místě ztýral. Hořák nevěřil Hlaváčkově ujišťování o čestných úmyslech gestapa, ani když jej o svých jednáních s K. H. Frankem informoval o samotě. Gestapo jej odvezlo do Jičína, kde se pod krutým výslechem přiznal. Naložili jej do jednoho z aut celé kolony, která v doprovodu autobusu s četníky odjela do Michovky k Markům. Přepad byl bezvýsledný, ale komisař Fischer přece jen výslechem pí. Markové zjistil stopu k obchodníku Drbohlavovi do Turnova.

Zatčení

    Tak se vlastně W. Leimer propracoval tvrdými výslechy a zatčeními k poslednímu úkrytu BUKA. K. Hlaváčka zde již nepotřeboval. Lhůta k dobrovolné kapitulaci Krajinově uplynula a on měl horkou stopu a necítil se vázán žádnou dohodou. Po zatčení Drbohlava z něho vytloukli adresu Glosové a ta, ač se pokusila ještě Krajinu varovat, nakonec přivedla gestapo před poslední úkryt vedoucího ÚVOD. 3. února 1943 byl V. Krajina zatčen ve vile u Viktorie Doležalové v Turnově, v Kozákovské ulici č. 807. Doležalova dcera Květoslava přinesla domu zprávu že na Glosové faře je gestapo. Doležal vybízel Krajinu, aby rychle odešel, a sliboval mu nový úkryt. Vedoucí ÚVOD však již byl vyčerpán, unaven, uštván a zřejmě pod tlakem posledních událostí i rozhodnut dát všemu volný průběh. Odmítl odejít a tak se vlastně zachoval podobně, jako parašutisté v Rovensku.
    Leimer zde opakoval taktiku z Rovenska. Celý dům byl obklíčen, osvícen reflektory, ale nebylo tentokrát žádného vyjednávání. Gestapo vyrazilo dveře, Nachtman se vrhl na Krajinu okamžitě, jakmile se hledaný představil a vyrval mu z úst ampulku s cyankálim, kterou se snažil rozkousnout. Přitom se sám poranil. Nalévali do Krajiny v kuchyni mléko a nutili jej zvracet, odvezli do nemocnice a zachránili před smrtí, ač jistými příznaky otravy po nějaký čas trpěl.